Tereza Valkounová je jednou z nejvýraznějších osobností české environmentální výchovy. Coby jedna z hlavních hybných sil Asociace lesních mateřských škol stála u zrodu fenoménu předškolního vzdělávání v přírodě u nás. Připravila metodiku lesních mateřských školek a z původně malého projektu dokázala udělat široký pedagogický projekt napříč celou Českou republikou, který se dále rozvíjí. Letos se zasadila se o přejmenování Asociace lesních mateřských školek na Elementy a usiluje o to, aby se všechny děti předškolního věku dostávaly do přírody.
Kudy vedla vaše cesta ke vzdělávání v přírodě? Když se podíváte na svůj dosavadní život, dokážete v tomto směru určit nějaké klíčové momenty?
Mám jeden zážitek, který jsem si zpětně uvědomila, že skutečně hrál významnou roli. Bylo mi nějakých jedenáct nebo dvanáct a od mámy jsem dostala knížku 50 nápadů k záchraně Země. Ta knížka obsahovala na jedné straně průšvih, který se děje na celé Zemi, a na druhé straně bylo řešení. A já vím, že jsem v té době moc neměla ponětí, co se na planetě odehrává za globální problémy, a ta kniha mě přivedla k tak hlubokému smutku, že si pamatuji, jak nad ní sedím a tečou mi slzy. A v tu chvíli jsem měla velmi silné přání nějakým způsobem přispět a pomoct, opravdu hluboký vnitřní pocit, že s tím chci něco dělat. A myslím si, že tam někde se ta vyhlídka nastavila a od té doby mě to vedlo dál tímhle směrem, aniž bych to vždy nutně věděla. Pak jsem se dostala na přírodovědeckou a pedagogickou fakultu a studovala jsem biologii a občanku. To byla dost vtipná kombinace, ale pro to, co budu dělat, se ukázala být ideální.
Dalším takovým milníkem bylo, že jsem měla školitele, který mě přivedl k tomu, abych se více věnovala vzdělávání pro udržitelný rozvoj. To bylo v roce 2002, kdy začínaly silné globální strategie, a já mohla být u toho. A pak tam byl další milník, kdy jsem opět nutně nevěděla, kam směřuji, což bylo stipendium do Německa. Dostala jsem se na Lüneburgskou univerzitu, která celá byla postavená na principech vzdělávání pro udržitelný rozvoj, a tam jsem poprvé viděla lesní školky.
Vy jste stála u zrodu hnutí lesních mateřských škol v Čechách. Jak situace kolem vzdělávání v přírodě vypadala, když jste se v ní začala angažovat? Byl to zcela cizí koncept nebo už u nás v nějaké podobě fungovalo?
Já jsem se přidala k lidem, kteří už to objevili taky, byla jsem tehdy v kontaktu s ekocentrem Ekodomov. A oni měli chuť založit lesní školku pro svoje děti. A tehdy už zároveň probíhala taková neformální skupina z Řevnic, která vyzvedávala děti v Praze na Hlavním nádraží a vozila je do lesa. A bylo to inspirované právě myšlenkou lesních školek, která sem doputovala zejména z Velké Británie. A myslím, že jsme o sobě věděli právě skrz ten obor environmentální výchovy. O mě věděli, že jedu do Německa, kde lesní školky jsou, takže mi dali úkol: „Běž se tam podívat, my potřebujeme vědět, jak se to dělá.“ Takže jsem to pro ně šla obhlédnout a zjistila jsem, že to, na co píšu doktorát, se tam děje za plotem univerzity v lese.
Takže se všechno takhle spojilo, a já jsem vozila tuhle zkušenost k dalším a dalším zejména rodičům, kteří pro své děti chtěli tenhle typ vzdělávání. Začali jsme se scházet, třeba i na půdě toho Ekodomova, kde byla jedna z prvních pražských lesních školek, Šárynka, nebo v Toulcově dvoře. Tam už tehdy působila Adéla Strejčková, která Toulcův dvůr založila a hodně usilovala o to, aby se tento typ vzdělávání v mateřských školkách usadil, ale šla shora, přes ministerstvo. A to vůbec nešlo. Takže jsem mohla navazovat i na její práci, ale zdola, od těch rodičů. A tohle naše scházení bylo zárodkem té později vzniknuvší Asociace.
Máte pocit, že se nějak změnil postoj české veřejnosti ke vzdělávání v přírodě od jeho počátků k dnešku?
Velká změna určitě je, že když dnes řeknu „lesní školka“, většina lidí si už představí tu mateřskou školu s dětmi, protože dřív si představili stromečky v lese. A to bylo vždy potřeba říct jako první – že nepěstujeme stromky, ale vychováváme děti v přírodě. A rodiče to obecně čím dál víc berou jako věc, která je v pohodě, kdežto dřív měli mnohem víc obav, ať už ohledně fungování v zimě nebo nástupu do školy. Dnes už to většinou někdo z jejich známých, pokud je to rodičovská bublina, zažil, takže mezi sebou mají možnost sdílet ty osobní zkušenosti, které jsou mnohem bohatší. To pomáhá tomu, aby lidi věřili, že to skutečně je to, co jsme říkali, a že to pro děti je skvělé.
Vy jste v jednom rozhovoru řekla, že se za dobu existence lesních školek nepotvrdilo, že by těm dětem chyběla jakákoliv klíčová kompetence. Je naopak nějaká kompetence, kterou vnímáte, že děti navštěvující lesní školky mají, a ty docházející do „klasických“ kamenných ne?
U nás na tohle neexistuje žádný výzkum, ale v zahraničí ano, takže začnu tam. V Německu se z výzkumů ukázalo, že ty děti jsou kreativnější. To dává velký smysl, protože my dětem do lesa nenosíme hračky a veškerý materiál se tak stává herním materiálem. To, že ty děti budou pohyblivější a motoricky zdatnější, asi taky nepřekvapí. To se týká i jemné motoriky včetně úchopu tužky.
Co sama pozoruji a co po těch patnácti letech lesních školek v Čechách můžeme říct, že je něco navíc, tak je dobrá schopnost komunikace. Jednak jde o samotný rozvoj řeči, který je vyloženě úkolem tohoto věku. Ty děti tím, že se hodně hýbou a mají velmi rozmanitý povrch pod nohama, tak je tam přímá souvislost s rozvojem rovnováhy, a právě i řeči, protože to jsou spojitá centra. To by člověk na první pohled neřekl, ale logopedové ten pohyb v přírodě i doporučují dětem, které nějakou logopedickou podporu potřebují. A zároveň ty děti učíme si říct, co potřebují, protože to je dost důležitá dovednost – ať už je jim teplo, zima, nebo je něco škrábe nebo bolí. A právě ta schopnost cítit svoje tělo a říct si co potřebují, je něco, co si ty děti z lesní školky odnesou. Za to v té kamenné, pohodlné školce to vůbec nepotřebují.
Je v lesních školkách nějak pracováno s přípravou dětí na nástup na klasickou základní školu? Přece jen to musí být velká změna…
Ono to tak působí, že to dítě jde z lesa do budovy, ale dějí se tam dvě věci. Jednak v tom zhruba sedmém roce zase dozrává o něco dál ta centrální nervová soustava, v tom, že je takzvaně „vyběhaná“, a ty vývojové potřeby začnou být zase trochu jiné. A ty děti mají obecně lepší schopnost soustředění. Takže tam se to potkává vývojově, že už jsou ty děti trochu klidnější, z čehož vyplývá, že by v tom předškolním věku skutečně potřebovaly více pohybu.
No a potom vlastně máme ještě takovou zpětnou vazbu, že ty děti [vycházející z lesní školky] mají na školách dovednost postarat se o to, co potřebují. Paní učitelky o nich říkají, že jsou velmi vnitřně motivované a chodí za nimi a říkají: „Já bych chtěl dělat něco nebo něco jiného“. Takže tuhle dovednost, která se ukazuje, když se třeba potřebují protáhnout, napít nebo vyvětrat, si přenášejí do té první třídy jako pozitivní. V některých prvních třídách to může být vnímáno jako drzost, ale to mi přijde spíš jako signál ze strany té školy, že nedokáže to komunikativní dítě nějakým způsobem přijmout. Takže tam nejsou žádné vyloženě nárazy, zároveň si myslím, že by bylo fajn, kdyby základní školy vnímaly potřebu pohybu a nějakou autonomii toho dítěte trochu lépe. Ale přijde mi, že teď už jsou ty další stupně vzdělávání přece jen otevřenější a že už se to potkává lépe. A ty děti z lesních školek jsou v klasických základních školách běžně, nejsou v nějakých speciálních školách, což jsme také sledovali v našem dotazníkovém šetření. Minimálně polovina těch dětí jde do klasických základních škol a nenaráží tam.
Dokážete si představit, nebo třeba již vidíte v praxi, že by se koncept vzdělávání v přírodě uplatňoval i právě u těch vyšších stupňů vzdělání?
Lesní základní školy vznikají, a to zejména ze soukromé iniciativy rodičů. Nicméně naše asociace je z kapacitních důvodů nesdružuje. Takže jsme je podporovali, ale nebylo to tak, že by byly pod našimi křídly, pod Elementy. Co je ale fajn je, že se čím dál víc běžných základních škol zapojuje třeba do projektu Ekoškola nebo využívá programy, které jsou zaměřeny na vzdělávání venku, tvoří si venkovní třídy. Takže se ta běžná výuka otevírá vzdělávání venku ať už v předmětech nebo projektech, ve kterých jsou ty školy zapojené.
I ten rámcový vzdělávací program, který je od minulého roku nový, zdůrazňuje, že vzdělávání venku je vítaná forma. Takže se to nějakým způsobem dostává i do toho běžného školství, což je ideální. Je nejlepší, aby z toho byla běžná věc, na kterou nejsou potřeba vlastní školy. Ale i přímo lesní základní školy existují. Většinou je pro své děti zakládají stejní rodiče, kteří pro ně zakládali lesní školku.
Pedagogům ve školkách se neříká učitelé, ale průvodci. V čem se takový průvodce od „klasického“ učitele liší?
Průvodce je někdo, kdo zejména dává prostor, aby to dítě mohlo následovat svoji vnitřní motivaci. To znamená, že tam není jako ten učitel, který něco říká, předvádí nebo nalévá do těch hlaviček dětí, ale vytváří podmínky k tomu, aby ty děti byly v bezpečí a zároveň v podnětném prostředí. To v té přírodě máme pořád a všude, takže ten průvodce vytváří podmínky k tomu, aby ty děti ve chvíli, kdy jsou s ním, měly prostor následovat tu svou vnitřní motivaci a rozvíjet se. Ani sebelepší učitel by nenaplánoval tak dobře namířenou vzdělávací činnost, která odpovídá potřebám dítěte, jako to dítě samotné.
Takže průvodce je tam od toho, aby zajistil to prostředí, má s sebou lékárničku, náhradní oblečení a zajistí, že děti s sebou mají svačinu a pití. A pak je tam proto, aby v tiché pozornosti byl s nimi a aby viděl, že se ty děti rozvíjejí dle potřeby. A co může ještě dělat a k čemu průvodce i hodně vzděláváme, když projdou našimi školeními, je, že může nějakým způsobem evidovat, co se děti učí. Ať už si to zapisuje do svých formulářů, dělá si poznámky, nebo si ty děti fotí. Jsou různé cesty, a ono už to v těch činnostech je, ale je potřeba to vypozorovat a pojmenovat pedagogickým jazykem. Takže ta role průvodce je i překládat volnou činnost dítěte do toho pedagogického jazyka. Protože to nenaplánoval on, ale to dítě s přírodou spolu, tak on z toho může vyvodit, co se to dítě vlastně naučilo.
Vy jste si někdy roli průvodce vyzkoušela?
Ano. Já jsem měla tu možnost, že poté, co moje děti vyrostly z lesní školky, kde jsem je měla jako rodič, tak jsem tam nastoupila na tři roky jako průvodkyně skupiny, která chodila takzvaně „na výlety“. To může v lesní školce znít vtipně, ale my jsme měli režim, že čtyři dny jsme byli v tom „našem“ lese a jeden den jsme chodili na výlety jinam. Kromě toho jsem ještě poměrně běžně brala záskoky za někoho z kolegů, takže mám i takhle možnost kontaktu.
Letos jsem také otevřela lesní družinu pro děti, které už vyšly ze školky, a teď mají možnost se jednou týdně setkávat na odpoledne u nás ve školce. Takže to je taková moje novinka od září.
Je docházení do lesní mateřské školy „pro každého“, nebo existují děti, pro které je to úplně nevhodný způsob vzdělávání?
Za mě to spíš není pro každého rodiče, což je úplně v pořádku, nemyslím si, že by to měli všichni milovat. Budou rodiče, kteří jsou ambiciózní nebo mají velké úzkosti a šli by strašně proti sobě, což by nedávalo smysl ani pro to dítě. Co se týče těch dětí samotných, tak se může stát, že má třeba strašně silnou alergii. Na druhou stranu, teď jsem se setkala s výzkumem, který ukazuje, že kontakt s přírodou je jedna z nejlepších prevencí. A potom děti, které mají nějaký vážný tělesný handicap, ale to nemusí být nutně brzda. Setkala jsem se se školkou, která s pomocí asistenta pomáhala dětem, aby se i s handicapem do přírody normálně dostaly. A to včetně nevidomých nebo neslyšících – ty mohou v lesních školkách být. A jsou.
Vy se dlouhodobě věnujete i legislativnímu ukotvení lesních školek. V čem v současnosti v tomto směru vidíte hlavní nedostatky?
Já můžu říct, že po těch 15 letech našeho působení už jsou ty největší bariéry, které nějak vyloženě působily problémy, za námi. To byla teď příležitost si uvědomit, když jsme českou legislativní situaci prezentovali v Polsku a viděli jsme, jak už jsme „za vodou“ jak na poli školského zákona, tak té zdravotní legislativy a stavebního zákona. Všechny tyhle překážky, drobné i velké, už jsou vyřešené, a to tak, že máme specifickou legislativu vyloženě pro lesní mateřské školy, což jsme na začátku vůbec nečekali, že bude ta cesta. My jsme vytvořili a ukotvili nové legislativní pojmy, jako je třeba „zázemí lesní mateřské školy“ jako typ malé stavby nebo „výdejna lesní mateřské školy“ pro to, aby bylo možné děti stravovat. Takže tohle jsou věci, které v současnosti už skutečně nebrání tomu, aby lesní školky fungovaly.
Vždy se ale samozřejmě něco najde, a s čím se setkáváme teď, je, že lesní školky nejsou spádové. To znamená, že když je v obci lesní školka, tak obec ji nemůže použít jako školku, kam všichni rodiče mohou ty děti poslat přednostně. To někdy může působit pro tu obec demotivujícím dojmem, že by stejně potřebovala klasickou školku a k tomu ještě lesní, což někdy ani nedává smysl. A to není problém, spíš je to škoda. S tím souvisí ještě kritéria zápisu, kdy v současnosti je tím hlavním kritériem to, aby se ty děti dostaly do školky podle věku. Typicky, i když teď to bude trochu opadat, protože klesá demografická křivka, se dělo, že do školek se dostávaly děti šestileté, pak pětileté a pak postupně mladší. Ale do té lesní školky je ideální, když to dítě nastoupí co nejdřív. A taky tomu velmi svědčí, když tam je věkově smíšený kolektiv a tomu ta přijímací kritéria úplně nenahrávají. Dávalo by smysl, aby si ředitelka lesní školky mohla nějakým způsobem vhodně nakombinovat ten kolektiv, tak aby dobře fungoval, ale tomu brání pravidla přijímání dětí do školky. Ty tvoří trochu jinak matici a výsledkem může být, když to trochu přeženu, kolektiv šestiletých kluků, což pak nefunguje – spousta těch benefitů jde stranou, protože člověk je rád, když nějak ukočíruje tu skupinu, která by přirozeně nikdy nevznikla.
Zmiňujete úspěchy, kterých se Vám podařilo v oblasti vzdělávání v přírodě dosáhnout – setkávali jste se ze strany státu spíše s nepochopením nebo Vám vycházel vstříc?
Někdy systém vstříc nevycházel. Bylo to skutečně dost napínavé a chvílemi jsme vůbec netušili, kudy ta cesta povede. My jsme tehdy hodně pracovali s tím, že jsme zvali odborníky ze zahraničí, pořádali jsme konference a kulaté stoly, ať už na půdě Poslanecké sněmovny, Senátu nebo univerzit. Zkrátka jsme pořádali různá setkání, kde jsme dávali dohromady to know-how a měli jsme pocit, že tam to vymyslíme. Ale nakonec to skutečně bylo o tom přicházet s nějakými už dost hotovými návrhy, které ale nebylo odkud vzít, protože žádná jiná země neměla, nebo nemá legislativně uchopené lesní školky. Takže jsme přicházeli s návrhy, které si zpětně uvědomuji, že mohly působit dost neználkovsky, protože byly zkrátka vytvořené na základě naší praxe, a ne v tom úplně ideálním legislativním znění. Ale jinak to nešlo. Přicházeli jsme a dostávali informace, že to v žádném případě nepůjde. A tak jsme přicházeli znovu a znovu. Už jsme měli takový pocit, že když nás vyrazí dveřmi, tak přijdeme oknem, protože jsme to prostě nevzdávali, i když těch záporných stanovisek bylo cestou fakt hodně. Dlouho to vypadalo, že to nepůjde. My jsme vždy dostali zprávu, že takhle ne, ale nebyla tam informace jak ano, takže jsme vždy museli vymyslet něco nového a jiného a zase to zkusit. Ale samozřejmě bylo pár zásadních, velmi vstřícných politiků a úředníků, kteří nám ty dveře vždycky otevřeli, abychom v tom jednání mohli pokračovat. Bez nich by to nešlo.
Vy se vzdělávání v přírodě věnujete již řadu let. Co vás ze vztahu k práci motivuje? Je to pořád ta stejná knížka z dětství, nebo si hledáte nějaké nové momenty, díky kterým nemíříte k vyhoření a ta práce Vám stále dává smysl?
Mně se teda podařilo vyhořet a to úplně, takže jsem před třemi lety odpadla a teď už jsem i v trochu jiné roli. Už nejsem v tom výkonném týmu a už to není práce, která by byla od rána do večera, nekonečná a velmi intenzivní. To byl holt pech, že jsem to nedokázala zmerčit včas. Ale i když jsem revidovala, jestli u toho zůstat nebo spíš včas odejít, tak abych třeba nebránila někomu jinému, kdo by v té intenzitě třeba mohl pokračovat dál, tak se ukázalo, že pro mě osobně je to pořád velmi smysluplné. A to teda platí pro všechny, kteří působí, ať už jako pedagog v lesní školce nebo u nás v asociaci, že jsou to aktivity, které děláme s tím, že je to nezisková činnost. Opravdu to není velmi výdělečné. Já jsem celou tu advokační práci, to vyjednávání, dělala úplně dobrovolně. Tou odměnou nebo tím motivem je skutečně to, že potom víme, že děti jsou v kontaktu v přírodou, a to teď. Že už se to děje. Že vidíme hned ty výsledky práce.
Kdykoli jsem s dětmi v lese, což si fakt dopřávám, ať už teď prostřednictvím té lesní družiny nebo se svými dětmi nebo když supluji ve školce, tak to je instantní radost. Když člověk vidí ty děti v kontaktu s přírodou, zvlášť v tomhle věku, kdy jsou velmi roztomilé, otevřené a nadšené z každé drobnosti. Teď v červnu jsme na závěr vymysleli takovou spontánní činnost, že půjdeme potokem tam, kde se vlévá do rybníka. Šli jsme tím korytem a já jsem viděla ty jejich bosé nožičky, jak odvážně jdou tou vodou, těmi kameny a vším možným, co na tom dně potoka je, a já si říkala, jak je skvělé, že tady přede mnou jsou děti, které se toho nebojí, mají z toho radost, občas se zastaví, podívají se, co to tam na tom dně je, vytáhnou hezký kamínek, dají si ho do kapsy a je to pro ně poklad. A to je tak obrovsky silný motor, který tam v tom pořád je, že jsem zatím nenašla, co jiného by tady na světě pro mě bylo nějakým způsobem silnější.
Změnila vaše kariéra váš vztah k přírodě? Dokážete si v ní třeba i odpočinout, když je pro vás zároveň předmětem vyjednávání na půdě Poslanecké sněmovny?
Paradoxně to chození ve sněmovně i ta práce pro Asociaci byla hodně počítačová, takže ten les je stále místem, kde se odpočívá a nabírá energie. A dodneška i třeba skrze kurzy, které Asociace pořádá, mám pocit, že se učím v té přírodě být sama se sebou zase novým způsobem. Pořád navazuji hlubší a hlubší osobní vztah přímo s tou přírodou a jde to do takových šířek a hloubek, že si myslím, že tam ještě bude hodně, co si pro sebe prožít a objevit. Takže tohle mě pořád hodně baví, ať už je to s dětmi nebo bez dětí a pořád je v tom velká regenerační i spirituální síla. Je to pro mě ten chrám, kde se můžu setkat s něčím hlubokým a krásným.
Text: Jan Lebeda