Anna Šlechtová byla oceněna za iniciaci a dlouhodobé odborné spoluvedení projektu Patronáty, který zásadním způsobem rozvíjí dobrodružnou výchovu, občanskou odpovědnost a praktickou péči o krajinu. Projekt Patronáty vznikl z její iniciativy v roce 2018. Jeho základní myšlenkou bylo zapojit skautské oddíly do přímé a dlouhodobé péče o konkrétní přírodní lokality. Dnes se do projektu zapojuje přibližně 480 skupin a jejich počet stále roste.
Vy jste byla oceněna za to, že jste spoluzaložila a podílíte se na vedení projektu Patronáty. Můžete ho stručně představit?
Patronáty spočívají v tom, že propojujeme skupiny mladých lidí s odborníky a správci pozemků, aby se společně mohli starat o konkrétní území, vytvářet si k němu vztah a učit se o přírodě. Projekt funguje na takzvané triádě. Setkává se v ní skupina, dále průvodce tedy někdo, kdo dané místo dlouhodobě zná, chodí na něj nebo se věnuje ochraně přírody, a správce, který má území na starosti. Správcem může být orgán ochrany přírody nebo třeba vlastník pozemku. A v této triádě se domlouvá, co, proč a jak se bude dělat. Jde o to, že zapojené skupiny, které tvoří žáci, skauti, děti i mladí dospělí, vyrážejí do terénu, poznávají dané místo, získávají k němu vztah a dělají pro něj něco dobrého.
Můj oblíbený příklad je, že můžeme hrát skvělé hry na piráty, běhat po lese a sbírat lístečky, ale když pustíte skupinu kluků do houští s mačetou, aby pomohli zachránit bezlesí, možná je to baví ještě víc, a navíc se podílejí na něčem skutečném, co má smysl. Myslím, že se dnes spousta mladých lidí málo dostane k nějaké opravdové práci (např. v rámci školní výuky), takže to, že mohou něco udělat a vidí, že něco změnili, je pro ně velmi povzbuzující.
A ráda bych to dala ještě do souvislosti s často zmiňovaným environmentálním žalem případně úzkostí. Výzkumy v environmentální výchově ukazují, že zkušenost, kdy se mladí lidé sami podílejí na nějaké změně či záchraně, jim dává vědomí vlastního vlivu a naději, že mohou dělat reálné změny. To je pak může psychicky podpořit v tom, aby se s takovými myšlenkami nebo situací lépe vyrovnali.
O tom, že Patronáty pomáhají přírodě, není pochyb. Co ale mohou, kromě vámi zmiňované naděje, přinést těm zapojeným skupinám a jednotlivcům?
Hodně záleží na tom, na jaké úrovni skupina je, když s ní začínáme pracovat. Když se teď o Patronátech bavíme, říkáme, že ano – má to pomoci přírodě. Když jsme začínali s hodně organizovanými a kompetentními skautskými skupinami, často opravdu udělají hodně práce. Máme lokality, o kterých už můžeme říct, že kdyby se o ně skupiny nestaraly, zanikly by a některé druhy by tam vymřely nebo by na tom byly mnohem hůř, než jsou.
Zároveň když začínáme pracovat s nějakou školní třídou, třeba ve vyloučené lokalitě, tak někdy už to, že se skupina dostane do přírody, je samo o sobě docela hodně. Proto o Patronátech mluvíme více jako o vzdělávacím projektu než jako o ochranářském. Samozřejmě je to nedílně spjaté a i na poli ochrany přírody máme některé velmi zajímavé realizace.
Vzpomenete si na to, jak myšlenka Patronátů vznikla? Co pro vás byl ten prvotní impuls?
To si pamatuji úplně přesně. Bylo to v roce 2017 ve Vysoké Lípě. Já jako vystudovaná botanička aktivně působím v pracovní skupině pro ochranu přírody České botanické společnosti. V ní i v rámci botanické komunity je obrovské know-how o tom, co se v přírodě děje a co by bylo potřeba dělat, aby to bylo lepší. Tehdy jsem byla na setkání, kde bylo spoustu lidí, kteří do přírody dlouhodobě chodí, pozorují ji a vidí, jak se to na řadě míst zhoršuje. A říkala jsem si: „Takové znalosti, ale teď prostě není, kdo by tu ochranu přírody prakticky dělal.“
V současné době, i když jsou na ochranu přírody vyčleněné státní prostředky, už totiž nejsou lidé, kteří by tu práci fyzicky v terénu udělali. To je celospolečenská věc – lidí v manuálních profesích je málo. A tak jsem si tehdy, když jsme seděli v sále a měli večerní diskusní blok, řekla, že to není možné. Přece to nemůžeme takhle nechat a jen pořád dokumentovat, jak ta příroda jde do háje. To byl ten moment.
Pak jsem měla štěstí, že jsem v té době v rámci Ekologického odboru Junáka spolupracovala se Skautským institutem. Přišla jsem tam: „Hele, co kdybychom pomohli skautským skupinám, aby se mohly zapojit do ochrany přírody?“ Tenkrát k nám byl velmi otevřený pražský magistrát, který nám nabídl lokality, na kterých by bylo možné takové věci dělat. Zároveň je v Praze velká hustota skautských oddílů, tak jsme začali tam. Můj cíl byl projekt vyzkoušet se třemi oddíly. Když jsme udělali jednoduchou výzvu, které oddíly by měly zájem, přihlásilo se jich celkem dost a myslím, že už v prvním roce jich jedenáct vyrazilo do terénu na svou první akci.
Jedna z otázek ve formuláři, skrze který se skupiny hlásily, byla: „Jaké máte od projektu očekávání?“ A jedna vedoucí tam napsala: „Tohle jsme vždycky chtěli dělat, ale nevěděli jsme jak.“ Ukázalo se tedy – a časem se to stále potvrzuje –, že chuť něco v terénu dělat je a že to zajímá jak učitele i skautské vedoucí. Často ale zkrátka nevědí jak a nemají třeba kontakty na lidi, kteří by s nimi do terénu vyrazili nebo jim pomohli najít lokalitu. Pomáháme tedy s něčím, co ty skupiny chtějí, ale nejsou si to schopné samy zařídit. Je sice spousta skupin, které takovou věc dělají a Patronáty k tomu nepotřebují, ale my pomáháme tomu, aby se jich mohlo zapojit víc.
Do Patronátů je v současnosti zapojeno kolem 480 skupin a jejich počet stále roste. Čím si takto vysoký zájem vysvětlujete?
My teď Patronáty vůbec neinzerujeme, protože máme omezené kapacity, jak skupiny zapojovat. Aktivně oslovujeme obce a skupiny zapojujeme ve spolupráci právě s nimi. Tam myslím, že teď probíhá určitý nárůst. Ale zájem tam každopádně je a nevěnujeme se tomu jen my, ale i další organizace.
Vy tím, že máte roli zprostředkovatele, tak musíte pracovat s odborníky, učiteli, dětmi i s úřady. Jaké je stát mezi všemi těmito součástmi projektu a usilovat o jejich funkční spolupráci? Setkáváte se se vstřícností ze stran všech zapojených skupin?
Globálně bych řekla, že vstřícnost ze všech stran je. Potom ale samozřejmě záleží na konkrétní konfiguraci. Myslím, že vstřícnost ze strany správců, pokud jde o orgány ochrany přírody, převažuje, protože i lidé, kteří v ochraně přírody pracují, si uvědomují, že práce s veřejností a zapojování mladé generace jsou hrozně důležité. U nich podle mě převažuje vnímání, že jim organizace skupiny sice může přidělat nějakou práci, ale zároveň vědí, že to má dopad i na porozumění, o které v ochraně přírody také jde.
Co někdy bývá trochu náročné, když mám přihlášenou skupinu, je najít odborníka a lokalitu v místě, kde působí. Dlouhodobě se nám ukazuje, že pokud je místo pro skupinu daleko nebo dopravně těžko dostupné, spolupráce se dlouhodobě těžko udržuje.
Základ je, že pokud působíme v místě, kde skupina táboří, chodí do školy nebo má klubovnu, funguje to dobře. Případně musí jít o místo, kam se dobře dostanou třeba veřejnou dopravou. Ve Strakonicích máme například skupinu, která městským autobusem od školy dojede kilometr od lokality. Tam to funguje dobře, protože vždy jedou stejným autobusem tam i zpátky, mohou si vybrat jakýkoliv den a nemusí objednávat dopravu.
Někdy mohou nastat situace, že třeba zřizovatel školy nebo ředitel chce zapojení do projektu po učitelích a ti s tím nejsou úplně spokojení nebo nejsou tak motivovaní. To může být komplikace. Je to ale velmi vzácný a okrajový případ. Většinou aktivita vychází právě od učitelů, kteří s dětmi do terénu vyrážejí. Energie některých vyučujících je opravdu ohromující.
Jaká je v Patronátech vaše současná role?
V rámci Patronátů máme takzvaný „odborný board“, což je skupina odborníků z akademické obce, neziskovek, úřadů i pedagogického prostředí. Jednou za půl roku se setkáváme a diskutujeme o směřování projektu. Ze začátku odborný board hlavně ověřoval smysluplnost zásahů, do kterých jsme se pouštěli. Teď, když máme 500 skupin, se snažíme hlavně hlídat, aby to, co skupiny dělají, bylo opravdu smysluplné a dobré. Pomáhá nám k tomu také to, že vzděláváme koordinátory ve všech krajích a diskutujeme o tom. A právě na agendě kolem odborného boardu se podílím.
Brzy po začátku projektu jsem otěhotněla, takže jsem z něj trošičku odstoupila a nechala si koordinátorství v Jihočeském kraji. Jak syn roste, vracím se k tomu trochu víc, ale moje hlavní role je právě jihočeská koordinace a zároveň se se mnou řeší všechno, co je potřeba. Mám hodně kontaktů v ochraně přírody, protože jsem pracovala na AOPK, ale i kontakty z pedagogického prostředí, jelikož jsem nějaký čas pracovala na projektech pro školy.
Byla jste v dětství sama součástí podobného projektu?
Něco jako Patronáty jsem jako dítě nezažila. Myslím, že velký rozdíl oproti brigádám v přírodě je hlavně v dlouhodobosti a navázání na konkrétního průvodce. To je zřejmé i teď, když mám skupiny zapojené pět let a vidím, co to dělá. Je to úplně jiný vztah k lokalitě, když tam jdete pošesté a vidíte, že jste udělali nějakou změnu, než když jsme někde občas tábořili a někdo nás poprosil, abychom vysbírali odpadky okolo silnice.
Co pro mě bylo v dětství určující, to vlastně nebyl skaut ani žádné ochranářské brigády. Měla jsem to štěstí, že jsme ve třetí třídě dostali učitelku Zuzanu Pipkovou. A ta přišla učit s motivací, že pokud se má něco změnit v ochraně přírody, je potřeba začít právě u dětí.
Brala nás na vycházky do Prokopského údolí. Pamatuji si den, kdy mě naučila poznávat pryšec chvojku. Říkala jsem si, že jednou budu také někoho učit poznávat přírodu, a to ve mně zůstalo zaseté už od prvního stupně. Potom jsem velmi přirozeně šla studovat přírodní vědy i učitelství – od prváku jsem paralelně studovala učitelství biologie a tělocviku a odbornou biologii. Pak jsem se ale začala víc realizovat ve skautském oddílu a obě studia byla dohromady neudržitelná. Zvláště tělocvik byl pro mě fyzicky a časově náročný, tak jsem ho na chvíli přerušila a nakonec si dodělala jen učitelství biologie.
Já se vrátím k té naději, o které jste mluvila na začátku. Příroda od člověka dostává dost „zabrat“ už dlouho, ale dneska se to o tom asi mluví víc než kdy dřív. Daří se vám i přesto zůstávat optimistkou nebo i vy, coby někdo, kdo té přírodě aktivně pomáhá, občas propadáte beznaději?
Já mám dar ve vínku, že tou optimistkou navzdory všemu jsem. A myslím si, že je v téhle věci strašně důležitá nějaká spiritualita, nějaké duchovní nastavení. Vědomí, že člověk nežije jenom tady a teď, ale ví, že je něco, co je víc. Myslím, že mám štěstí v osobním nastavení, že těm splínům nepropadám. Spíš bych řekla, že jsem i v některých běžných situacích až nezdravě optimistická.
Co myslíte tím, že nežijeme jen v tomto světě?
Já prostě vím, že na věci tady na tom světě nejsem sama. Jsem křesťanka, takže věřím v Boha a vím, že je se mnou v každý moment. Vím, že když se některé věci dějí, mají nějaký smysl. A že mu můžu svěřit svá trápení a nesnáze, ať už se týkají světových žalů a krizí, nebo běžného každodenního života.
Vzpomenete si na nějaký příběh konkrétního oddílu nebo jednotlivce, který se do Patronátů zapojil, který pro vás byl důležitý, nebo ve vás utkvěl?
Takový moment určitě mám. Od roku 2020 máme zapojené skauty z Holubova a oni se starají o lokalitu, která je kousek od jejich tábořiště, takže se tam dostanou jen jednou ročně. A zároveň je od tábořiště ještě nějakých šest kilometrů. Zkrátka to nemají úplně blízko a vyžaduje to určitou energii se na místo dostat.
Jak skupinu dlouhodobě sleduji, pozoruji u ní různé fáze. Poprvé jsme šli s nadšením a byla to velká akce, další byla trochu menší a pak přišlo takové „ochlazení“, kdy sami nevěděli, jestli chtějí vůbec pokračovat. Dali si rok pauzu, pak se tam zase dva roky vypravili a další rok začalo předávání, kdy se vyměnily generace těch, kteří tam byli od začátku, a nových skautů, kteří se do projektu měli zapojit. Vytiskla jsem jim fotky z prvních zásahů – jak lokalita vypadala a bavili jsme se o tom, jak by bez jejich práce vypadala teď.
Po zásahu v terénu jsme se sešli v táboře a diskutovali o tom. A něco se zlomilo. Protože už měli lokalitu prožitou a věděli, že se o ni starají dlouho, dostali jsme se do mnohem větší hloubky, než když člověk jde na lokalitu jednou. Ten zlom znamenal, že zatímco předtím každý rok přemýšleli, jestli se jim to vejde do táborového programu, teď už je to jeho samozřejmá součást. Pochopitelně to nemilují všichni, ale globální nastavení oddílu je, že je to jejich starost, něco, co je prospěšné a kam rádi chodí.
Co byste přála dětem a mladistvým, kteří si Patronáty projdou, aby si z účasti v projektu odnesli?
Základní je vztah k místu, trochu porozumění přírodě a uvědomění, že já „obyčejný kluk/holka“ můžu věci měnit. To mi přijde velmi důležité. A pak bych ještě přidala téma psychického zdraví a to, že pobyt v přírodě mu může pomáhat. To je cíl, který postupně přibývá, protože si to víc uvědomujeme.
Zjišťujeme, že čas v přírodě je pro řadu dětí – ne třeba ze skautských oddílů, ale spíše ze školních tříd – velmi vzácný.
Ale to hlavní je, že mají možnost svět okolo sebe měnit. Skutečně se ukazuje, že i třídy, kterým to normálně ve škole moc nejde, získávají velmi formující zážitek, když dostanou důvěru, že mohou dělat něco skutečně reálného. A tento pocit, že já dokážu něco změnit, bych přála úplně všem.
Já sama jsem ho zažila ve skautu, když jsem si dokázala s pomocí kamarádky a podporou vedoucích jako malá světluška z hromady prkýnek postavit podsadový stan. Byl to opravdu formující zážitek, kdy jsem zažila, že dokážu i věci, které na začátku vypadají, že se prostě dokázat nedají. Neříkám, že takový moment přijde pro všechny zapojené v Patronátech, ale třeba holubovští skauti, o kterých jsem mluvila, vidí, že lokalitu zachránili. A to je velmi silné.
Co si naopak z projektu odnášíte vy? Je to taky ten pocit, že jste dokázala něco, co jste si usmyslela, nebo jde spíše o něco jiného?
Radost určitě. Pořád mi přijde, že jsme takový kolektiv, který to pěkně řeší. Někdy, když o tom mluvím, říkám, že jsem přišla s projektem, nabrala si skvělé vedení a teď můžu dělat tu nejlepší práci v terénu. Mám štěstí, že jezdím se skupinami ven přímo na akce, což je krásná práce. Z každé akce si odnáším velkou radost, že to má smysl.
A druhá věc je, že jsou některé věci, které jsem se naučila a které jsem na začátku vnímala jinak.
Když se dělá zásah, je potřeba ho dobře naplánovat, připravit, vědět, co se bude dít, a mít dostatek vybavení, aby každý dostal šanci pracovat. Protože když máte hrabat louku a máte dvacet dětí a pět hrábí, je to prostě nuda. Ty, co hrabou, štve, že hrabou, a ty, co nemají hrábě, štve, že je nemají. Ale časem jsem objevila, že když to jde, je nejlepší nechat dětem nějaký čas jen tak, mluví se o tom jako o svobodné nebo volné hře. Myslím, že někdy může být volný čas na lokalitě mnohem cennější než organizovaná činnost nebo nějaká super sofistikovaná přednáška a promluva. To je pro mě jeden objev.
Mám třeba jednu strakonickou třídu. U ní skvěle funguje, že vědí, že pak budou mít tři čtvrtě hodiny, kdy si mohou dělat, co chtějí. Pomáhá to posílit kolektiv třídy i navázat vztah k lokalitě. A pak tam rádi jezdí. Pro mě je to jedna věc, která se týká plánování – dát dětem určitou volnost a nechat prostor pro objevování. Protože když za vámi děti přijdou s duběnkou, začnete ji zkoumat, řezat a povídat si o tom, co v ní je, poslouchají a vnímají úplně jinak, než když jim začnete vykládat: „Podívejte, tady vidím duběnku…“
A druhá věc se týká dramaturgie zásahu – na začátku jsem si myslela, že je potřeba to lidem pořádně vysvětlit a pak teprve jít na lokalitu. Ale postupem času docházím k tomu, že potřebují hlavně zážitek. A pak je najednou zajímá, proč jsme to vyřezávali, proč zrovna takhle a proč se to dělalo, a víc se ptají. Takže docházím k tomu, že pokud někdy potřebujete, aby viděli nějaký vzácný druh, protože ho mají chránit a vyhnout se mu, je to samozřejmě potřeba vysvětlit na začátku. Ale někdy se tím, že vysvětlíte smysl na konci akce, můžete dostat do mnohem větší hloubky, než když ho vysvětlíte na začátku.
Samozřejmě neříkám, že by vůbec neměli vědět, co tam dělají. Ale mám dobrou zkušenost s tím, když máme třeba tři aktivity v rámci jednoho půldne, samotná práce je často nejoblíbenější, protože je vidět efekt, že něco skutečně dělám. A po práci samozřejmě musí být čas na odpočinek. No a po něm se svačí, a pak se dá povídat.
Změnila vaše role v Patronátech váš vztah k přírodě? Dokážete v ní pořád „vypnout“, nebo se sama oddat té, jak tomu říkáte, „volné hře”? Nebo už jste tou prací tak ovlivněná, že při procházce lesem spíše přemýšlíte, co by tam bylo potřeba uklidit, prořezat, upravit?
Myslím, že schopnost vnímat přírodu jako celek se prohlubuje, čím víc v ní člověk je. A rozhodně nechodím po přírodě s tím, že bych přemýšlela, co všechno se má kde udělat. Spíš ji víc prožívám a díky Patronátům se dostávám na různé lokality a rozšiřuje se mi porozumění.
Setkáváme se také s více otázkami, které se v ochraně řeší, a ochrana přírody se také posouvá. Teď třeba hodně sbíráme semínka rostlin, aby se mohly obnovovat porosty někde jinde. A to je strašně krásná práce, při které se člověk o přírodě hrozně moc učí. Byla jsem zvyklá dívat se na kytky, a pokud jsem je dokázala determinovat, tím jsem jako botanik končila. Teď se najednou dívám na semínka a nestačí, že vím, o jakou rostlinu jde, ale zároveň se musím podívat, jestli jsou semena zralá a jestli má smysl je v této fázi sbírat. Člověk se tedy na rostlinu zase dívá jinak.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chcete dál rozvíjet Patronáty, máte nápad na nějaký nový projekt, nebo se chcete věnovat ještě něčemu úplně jinému?
Určitě se dál chci věnovat Patronátům, stále máme nápady, kam je posouvat dál. Teď jsme například hodně aktivně oslovovali obce v Ústeckém kraji a tam se opravdu otevírá téma, že je potřeba nejen udělat práci, ale také pracovat s třídou jako kolektivem a jednotlivci. V tomto kontextu hodně pracujeme s tím, že nestačí ani u skautských oddílů odborné a ochranářské kompetence, ale že je potřeba někdo, kdo dokáže s tou skupinou pracovat.
Co se týče dalších osobních věcí, zažila jsem teď období, kdy jsem řešila své zdraví a nemoc omezovala moje možnosti být aktivní. Řekla bych, že mě to nasměřovalo k určité otevřenosti a lehkosti bytí. Teď jsem ve fázi, kdy přichází méně plánů a více otevřenosti tomu, co přichází. Dlouhodobě jsou pro mě důležitá témata komunitního života a tvorby vztahů, které umožňují člověku být v určitém smyslu odolnější.
Je něco, co byste chtěla dodat? Ať už o vás nebo o Patronátech?
Chtěla bych dodat, že s Patronáty vnímám obrovský pocit vděčnosti – že u toho můžu být a za všechny lidi, kteří se kolem projektu za tu dobu nachomýtli, od těch, co drží kormidlo projektu, až po ty, kdo jdou jako nejmenší světluška na lokalitu. Je v tom pocit vděčnosti a radosti, že to můžeme dělat a že se to daří.
Je velmi příjemné dostat tu cenu, i když s tím přicházejí i rozpaky, že si ji nezasloužím. Pak si ale člověk řekne, že je to vlastně radost, posila a motivace pokračovat dál. Takže děkuji za rozhovor, děkuji, že můžu dělat Patronáty, a děkuji, že můžeme přispívat k dobrodružné výchově v přírodě.
Text: Jan Lebeda